Absurdní drama – protiklad k epickému dramatu; absurdní = nesmyslný, zvrácený.
Základní námět: pocit úzkosti, který se zrodil z pocitu absurdity lidského postavení, motiv člověka „zazděného v kobce své subjektivity, který není schopen dosáhnouit porozumění s druhými“Znaky: obvykle chybí děj, často zápletka, pomíjená charakterizace postav
Představitelé: Eugen Ionesco (židle, plešatá zpěvačka), Samuel Beckett (čekání na Godota)
Epické drama – zakladatel Berchtold Brecht; do dramatického předvádění děje vstupují epické prvky: komentáře, glosy, výklady, příběhy. Vtahuje diváka do děje – výslovně se na něj obrací, zároveň v něm udržuje vědomí, že se jedná o hru, nikoli o skutečný život (herci se převlékají na jevišti, při otevřené oponě se přestavují kulisy), divák se má vědomě podílet na řešení předváděného konfliktu, doplňováno dalšími uměleckými prvky – písněmi, filmemPetr Weis – Přelíčení
Neorealismus: námět – sociální tématika, do některých rolí obsazováni neherci, filmovalo se skrytou kamerou. Nejvýznaměji představován režiséry: Vittorio de Sica, Luigi Visconti, Frederico Fellini
Eugéne Ionesco - nejhranější světově proslulý autor absurdního dramatu
Plešatá zpěvačka – bez smyslu je sám název hry, použita metoda antijazyka – postavy spolu zpočátku rozmlouvají celkem souvisle (o jídle, nákupech), pak se přestávají vnímat, nakonec na sebe vzrušeně křičí různá jména, reklamní hesla, pak už jen slova, slabiky, hlásky
Lekce – hodina, kterou profesor dává žačce, jež se připravuje na Vš, nakonec ji zavraždí a uloží do sklepa k mrtvolám předchozích čtyřiceti žáků, komika i zde má sloužit k tomu, že je vše nesmysl
Židle – nejvýrazněji koncentrovaná absurdita; stařeček a stařenka si před spácháním sebevraždy pozvou řadu přátel, aby jim sdělili své nevyřčené poselství, jež má být tlumočeno řečníkem, po jejich dobrovolném odchodu zůstane na jevišti množství prázdných židlí a řečník se ukáže být hluchoněmý – idea – svět a jakákoliv činnost jsou nesmyslem
Samuel Beckett - původně Ir z Dublinu, později profesor angličtiny v Paříži, dospěl nejdále na cestě absurdity
čekání na Godota – dva tuláci čekají na neznámého Godota, který by měl změnit jejich životní osud, vedou nekonečné dialogy na toto téma, hra vyznívá bezvýchodně – Godot nepřijde
Thomas Stevens Eliot - Pustina – volná asociace představ, prolínání starých mýtů s nejdrsnější přítomností
obnovil v moderní literatuře veršované drama – Vražda v katedrále – náboženské drama oslavující mučednickou smrt svatého Tomáše Becketta z Canterbury
divadelní hry se současnou tématikou – koktejlový večírek
Petr Weiss – viz. epické divadlo
Fridrich Dürenmat - návštěva staré dámy, stalo se za bílého dne
Ingmar Bergman - divadelní, ale především filmový režisér; poslední večeře, Fany a Alexandr, mlčení, podzimní sonáta
Americké drama
Eugene Gladstone O’neil - na americké scéně prosadil Čapka, hlavně RUR
Dlouhá denní cesta do noci – autobiografie, vrchol jeho i světové dramatické tvorby, otřesné rodiné drama s autobiografickými prvky
Císař Jones – téma svrženého černošského diktátora
Milionový Marco – Marco Polo
Smutek sluší elektře – parafráze anglické trilogie, přetvořil látku Aischylovi Orestei
Měsíc pro smolaře
Tenessee Williams - Sestup Orfeův – kritici ho rozmetali – díky tomu se zhroutil a ocitl se na psychiatrii
Skleněný zvěřinec – první úspěch a hned světový, uvedena na Brodwayi, o hlavní role se ucházeli herci jako Marlon Brando
Tramvaj do stanice touha – vrcholné dílo, hlavní postavou byla stárnoucí zneurotizovaná jižanská kráska Blanche
Kočka na rozpálené plechové střeše – hlavní role Paul Newman
Noc s leguánem – ještě uvedena na Broadwayi, další dramata už nedokázala diváka zaujmout
Rozbor: Eugéne Ionesco – Židle
- Absurdní drama; nesmyslnost, absurdita
- němý řečník, výstup před sebevraždou, nikdo nepřijde
- normální hovor se mění v jednoslovný dialog až postupně zanikne
- stařeček a stařenka – je jim přes osmdesát, plánují společnou sebevraždu; řečník je hluchoněmý
- skupinová sebevražda před obecenstvem, které se ale nedostaví